Karnismus aneb snědli byste psa?
Termín karnismus označuje ideologii, která obklopuje konzumaci masa. Moderní člověk ji přijímá mimo jiné proto, aby se vyrovnal s paradoxem, že má čím dál lepší vztahy se zvířaty, ale zároveň je vychováván tak, aby některá z nich jedl. Svůj podíl na udržování této paradoxní situace má celá řada psychologických i sociálních mechanismů popsaných níže.
Tento termín vymyslela a zpopularizovala americká sociální psycholožka Melanie Joy, která v roce 2009 vydala vynikající knihu Proč milujeme psy, jíme prasata a oblékáme se do krav. Tato kniha vychází z dat jejího dvacet let trvajícího psychologického výzkumu, který je dnes rozvíjen dalšími autory (např. na Lancasterské univerzitě).
Kdo je karnista?
Karnistou je označován člověk, který je přesvědčen, že je správné a žádané jíst maso těch druhů zvířat, která jsou v konkrétní společnosti považovaná za jedlá. Zároveň má problém konzumovat tzv. nejedlá zvířata a mnohdy také pociťuje nelibost z přítomnosti při zabíjení zvířat jedlých.
Jedlá a nejedlá zvířata
Jeden z rysů karnismu, který je dobře patrný a snadno zkoumatelný, je naše klasifikace na zvířata jedlá a nejedlá. Ačkoliv nás obklopují tisíce různých živočišných druhů, za jedlé považujeme jen velmi málo z nich. Průměrný Evropan by sotva akceptoval na talíři maso koček, morčat, medvědů nebo třeba labutí. Repertoár jedlých zvířat se v našem kulturním prostředí omezuje na tzv. hospodářská zvířata, ryby a několik druhů volně žijících zvířat definovaných jako "zvěřina".
Podíváme-li se do jiných částí světa, zjistíme, že v Peru je naprosto normální konzumovat morčata, v Číně, Vietnamu a Koreji zase psy nebo kočky. To u našinců samozřejmě vyvolává zhnusení. Možná si pamatujete, jaké pozdvižení vzbudila mystifikace, která veřejnost přesvědčila, že se v Praze otevře psí restaurace (Dogheaven.cz - do dneška na webovém fóru probíhají vášnivé diskuze). Se stejným pobouřením ale koukají třeba Američané na nás, když si v neděli dáváme králíka. Ve Spojených státech je totiž králík považován převážně za domácího mazlíčka, takže zvíře nejedlé... Indové kroutí hlavou nad naší konzumací krav, Židé a Muslimové zase nechápou naši konzumaci prasat.
V každé z těchto kultur (včetně té naší) lidé zpravidla vůbec nepřemýšlí nad racionálností své volby. Na konzumaci zvířat (definovaných ve společenství jako jedlá) pohlíží jako na danou věc a vůbec nepřemýšlí nad tím, proč považují maso některých zvířat za ohavné a maso jiných zvířat za chutné. A už vůbec se neptají, proč ta zvířata vlastně jedí.
Kognitivní schémata
Ačkoliv maso dvou zvířat může chutnat i vonět úplně stejně, to, zda nám bude připadat lákavé nebo naopak bude vyvolávat odpor, je dáno naším způsobem vnímání, které je naučené. V psychologii se tyto mechanismy označují jako kognitivní schémata - neboli myšlenkové rámce. S jejich pomocí interpretujeme veškerou svoji zkušenost. Tato schémata nejsou vědomou volbou, ale jsou přebírána z okolního prostředí a kultury.
Když malému dítěti ukážete živé zvíře, seznámíte jej s ním a pak to zvíře zabijete a předložíte ke snědení, častou reakcí je odmítnutí takového masa (časté jsou i případy, kdy se člověk stane vegetariánem v dětství právě na základě takové zkušenosti). Člověk se nejprve během socializace musí naučit, že některá zvířata jsou jedlá/chutná a že je vhodnější vůči nim otupět a nebrat je jako individuality.
Kognitivní trio
V naší mysli fungují mechanismy, kterými měníme své vnímání "jedlých" zvířat za účelem našeho odstupu od nich. Melanie Joy jim říká kognitivní trio a řadí mezi ně objektifikaci, deindividualizaci a dichotomizaci.
1) Objektifikace
Objektifikace popisuje situaci, kdy jinou živou bytost vnímáme jako neživý objekt, který nemůže trpět. Zvířata jsou objektifikována mnoha způsoby. Jedním z nich je jazyk - o zvířatech nemluvíme jako o konkrétních jedincích, ale jako o hovězím či vepřovém dobytku či jako o drůbeži. Tímto odkazujeme na hotový výrobek a nikoliv na nějaké živé zvíře, jehož život a smrt je v něm skrytě obsažen.
Když je pak zvíře vnímáno jako pouhý objekt, je mnohem snazší nemít žádné morální zábrany. Jak řekl jeden řezník Melanie Joy v jejich rozhovoru "když vidíte tisíce a tisíce kusů hovězích torz bez hlavy, časem uvěříte, že jde pouze o objekty, nikoliv o mrtvá zvířata"
2) Deindividualizace
Dalším procesem je deindividualizace, díky které vidíme jedince pouze způsobem jejich skupinové identity, tedy že jsou všichni členové nějaké skupiny stejní. Čím větší tato skupina je, tím snáze přehlížíme individuality jednotlivců. Těžko si představit, že v zařízení, kde jeden člověk "pečuje" o 30 tisíc kuřat, je bude vnímat jako individuální osobnosti (ačkoliv jimi bezpochyby jsou). Pokud by lidé na jatkách vnímali svěřená zvířata jako individuality, jejich práce by pro ně byla téměř nemožná.
3) Dichotomizace
Dichotomizace popisuje klasifikaci zvířat podle jejich účelu (jedlá x nejedlá), který pak určuje způsob, jak s nimi zacházíme a jak o nich uvažujeme. Pokud nějaké zvíře definujeme jako hospodářské a chováme ho v předem definovaných podmínkách za účelem porážky, pak je pro lidi mnohem snazší akceptovat maso takového zvířete. Výsledkem je například argument, že "ta zvířata by se jinak nenarodila".
Rozdíly v myšlenkových pochodech
Zajímavé je pozorovat, jak moc se liší naše myšlenkové pochody, když jde o jedlé či nejedlé zvíře. Když nám někdo předloží maso nejedlého zvířete, třeba psa, pravděpodobně si vybavíme celé živé zvíře s určitou povahou, životním příběhem a vlastními zájmy. Představa, že bychom takové maso snědli, v nás bude vyvolávat zhnusení.
Pokud máme na talíři maso krávy a jsme poctivými karnisty, pak si rozhodně nepředstavujeme krávu a její život. Vidíme jednoduše "jídlo", u kterého se soustředíme na jeho chuť či texturu. Jde o hmotu, která s původním zvířetem nesdílí dokonce ani jméno - říkáme tomu hovězí.
Samozřejmě ve skutečnosti víme, že maso pochází ze zvířete, ale v té konkrétní chvíli, když ho jíme, tak máme tendenci na to nemyslet. Také proto má spousta lidí problém konzumovat maso, které nějakým výrazným způsobem původní zvíře připomíná (např. celou hlavou, nohu s kopytem apod.).
Civilizační posun.
Tohoto trendu si všiml německý sociolog Norbert Elias, který ve své knize o civilizačním procesu popisuje, že s civilizačními návyky je pro lidi stále nepříjemnější vidět při konzumaci celé zvíře. Zatímco na středověkých tabulích byla servírovaná celá zvířata, která se porcovala až na stole, dnes je naopak snaha takové scény zakrývat. Před časem jste možná zaznamenali poprask v německých a polských supermarketech ohledně prodávání celých selat v mrazáku. To jsou chvíle, kdy karnismus selhává a člověk musí čelit nepříjemnému pocitu, že se podílí na zabití individuálního zvířete.
Paradox současného vztahu ke zvířatům
Problém naší doby je v tom, že ačkoliv stále více a více poznáváme zvířata, objevujeme, jak přemýšlí nebo cítí, přesto tam někde za scénou dochází k naprostému popření všeho, co k nim obecně cítíme. Možná, že jsme ke zvířatům nikdy neměli bližší vztahy, nikdy jsme o nich nevěděli tolik, co dneska a zároveň jsme nikdy v historii nejedli takové množství masa, které je mimo naše zraky produkováno za vysokými zdmi velkochovů ne nepodobných koncentračním táborům. Ideologie karnismu však, jak se zdá, má své způsoby, jak se s těmito paradoxy vypořádat.
Masový paradox
Jeden zajímavý psychologický experiment na toto téma provedl australský vědec Steve Loughnan (odkaz). Ten si položil zajímavou otázku. Podle počtu porážených zvířat a podmínek ve velkochovech i na jatkách se naše společnost jeví ve vztahu ke zvířatům jako velmi nepřátelská. Nikdy v historii jsme nejedli tolik masa jako v posledním století. Zároveň si však všiml, že výzkumy, týkající se našich postojů vůči zvířatům, ukazují pravý opak. Lidem podle nich stále více záleží na ochraně zvířat, mají k nim hluboké vztahy, zkoumají jejich chování (např. v rámci etologie) a zákony na ochranu zvířat mají tendenci se zpřísňovat (i když velmi pomalu).
Loughnan ve svém psychologickém experimentu zjistil, že u hospodářských zvířat mají lidé tendenci přehlížet jejich zájmy, neboť by se mohly dostat do konfliktu s jejich stravovacími návyky.
V rámci tohoto experimentu dal jedné skupině lidem sušené hovězí, druhé skupině oříšky a pak se obou skupin ptal, co si myslí o mentálním životě krav a jejich morálním statusu obecně. Skupina, která jedla ořechy, si dokázala představit individualitu jednotlivých zvířat a častěji jim přiznávala nárok na důstojné zacházení. Respondenti, kteří jedli maso, hodnotili tato zvířata jako hloupější a méně citlivá. Rovněž u nich klesala ochota jim věnovat nějaký morální zájem a považovali jejich morální status za velmi nízký.
Závěrem studie bylo, že ten potenciální konflikt mezi užíváním si masa a zájmem o pohodu zvířat lidé často řeší tím, že ta zvířata vnímají jako méně hodnotná a necítící (nazval to masový paradox).
Kulturně podmíněná chuť
To, v jakém prostředí se narodíme a vyrosteme, rozhoduje i o tom, co nám v dospělosti bude chutnat a co nám bude připadat jako nepředstavitelně nechutné. Samozřejmě, z hlediska preference chutí existuje i nějaký vrozený základ - např. chuť na sladké a vyhýbání se hořkému/kyselému, což nás má ochránit před jedovatým a nezralým. Ale jak dospíváme, učíme se chutím své kultury. V naší společnosti je to např. maso. I když třeba dětem nezachutná, rodič dohlédne na to, aby se ho naučil jíst, neboť je přesvědčen, že to potřebuje na sílu.
Malí Francouzi se naučí, že je vlastně hrozně dobré jíst žabí nohy a slimáky. Konzumace kaviáru lidem často připadá ze začátku nechutná, ale naučí se jej jíst, když pochopí jeho luxusní hodnotu. V Číně je mezi mladými muži oblíbená konzumace penisů různých zvířat, neboť věří v jejich pozitivní efekt na svůj sexuální život. V Kambodži si prý velmi chválí zprudka smažené tarantule a v některých částech Asie jsou velkou pochoutkou nevyklubaná ptáčata ve vejci.
Na druhou stranu většině ostatních kultur připadá nechutné konzumovat mléko, které vychází z vemene jiného zvířete (i naše schopnost trávit laktózu v dospělosti je spíše historická úchylka euro-indických etnik, laktázová perzistence se vyskytuje u 1/3 lidí na Zemi).
Ačkoliv jsou chuťové preference kulturně podmíněné, lidé na celém světě mají tendenci vidět své vlastní preference jako racionální a ostatní jako deviantní, odporné či dokonce pobuřující. Jak už tomu bývá i u všech ostatních ideologií, iracionalitu jednání vždycky mnohem lépe odhalíme u kultury jiné než u své vlastní (to se člověku podaří, prakticky až když jídelní zvyky své kultury opustí např. skrze veganství). Náš vlastní kulturní systém nás totiž jasně učí, co si máme o těchto zvířatech a jejich konzumaci myslet.
Kognitivní disonance
Abychom se naučili jíst maso bez výčitek, je třeba, abychom se v procesu své výchovy vzdali empatie k tzv. jedlým zvířatům. Jinak řečeno, musíme se postupně vzdát své schopnosti se do nich vcítit. Dá se to popsat jako jakési citové otupění, ke kterému v rámci výchovy dojít musí, a to ze dvou důvodů: už od malička máme tendenci se o zvířata zajímat a neradi je vidíme trpět, ale na druhé straně je v naší společnosti žádoucí (ba někdy i vyžadované) je jíst.
Tento rozpor vyvolává jistý stupeň morálního znepokojení a tzv. kognitivní disonanci. K té dochází, když v naší mysli dochází ke konfliktu mezi různými neslučitelnými postoji či jednáními. Lidé totiž mají tendenci jednat konzistentně. V tomto případě dochází k rozporu mezi naším všeobecně pozitivním vztahem ke zvířatům a nutností tato zvířata zabíjet pro konzumaci. Abychom tento rozpor odstranili, tak máme tři možnosti:
1) buď změníme své hodnoty tak, aby odpovídaly našemu jednání, tedy přestane nás zajímat pohoda zvířat a přestaneme se za milovníky zvířat považovat
2) nebo změníme své jednání, aby odpovídalo našim hodnotám, tedy přestaneme je jíst, staneme se vegetariány a pak vegany
3) a nebo, a to je nejčastější možnost, změníme vnímání svého jednání tak, aby se zdálo, že odpovídá našim hodnotám. Tedy nepřestaneme zvířata jíst, ale snažíme si to nepřipouštět. A to pak vytváří to kognitivní schéma, které obklopuje představu masa a jedlých zvířat jakožto anonymních a necítících tvorů, jejichž jediným účelem je se v maso proměnit. Navíc bez konkrétnější představy, kde jsou tato zvířata vlastně chovaná a co si musí prožít.
Otupení
To, že se vzdáme empatie k těm tzv. jedlým zvířatům vede k jistému druhu psychického otupění. V běžném životě má tento mechanismus otupění docela užitečnou funkci, protože pomáhá snést stresové či bolestivé situace, vyrovnat se s nějakým násilím. Problém je, když tenhle mechanismus funguje i v tom směru, že si přestáváme připouštět utrpení druhých. K tomu dochází právě tehdy, když jsme společností tlačeni k tomu se na jejich utrpení podílet. A to se týká jak konzumace masa, tak i třeba práce na jatkách nebo ve zvířecí laboratoři.
Neviditelnost
Kromě otupování je důležitým mechanismem adaptace neviditelnost celého procesu výroby masa. Běžný člověk má skutečně jen málo informací o tom, v jakých podmínkách ta zvířata žijí a jak jsou zabíjena. Jednak se po tom nepídí, protože ho tato zvířata nezajímají nebo protože by pro něj ten pohled byl příliš nepříjemný (a vyžadoval by v jeho životě nějaké změny).
Většina lidí nesnese pohled na zvířata, která trpí. Je tomu tak proto, že soucítíme s ostatními cítícími bytostmi, jejichž projevy dokážeme číst. Ani když se člověk nepovažuje za nějakého extra milovníka zvířat, tak mu nedělá dobře představa, že by jinému tvoru způsoboval utrpení. Když náhodnému člověku ukážete záběry z jatek, nebude mu z toho psychicky zrovna nejlépe. Tuto skutečnost dost výstižně vyjádřil Paul McCartney, když řekl, že "kdyby jatka měla stěny ze skla, každý by byl vegetarián".
Ačkoliv ročně v Česku zabijeme několik milionů zvířat, málokdo tato zvířata zahlédl. Je tomu tak proto, že drtivá většina zvířat je od narození až do rané dospělosti (neboli zralosti na porážku) držena v halách a jediná chvíle, kdy vidí slunce a kdy je mohou zahlédnout běžní lidé, je během mnohahodinových transportů.
Neviditelnost je podporována i způsobem označování živočišných potravin. Když si koupíte vejce z klecových chovů, na obalu uvidíte veselou slepičku na louce. Výlohy řeznictví zase často zdobí usměvavá prasátka, která se někdy dokonce i sama krájí (a usmívá se u toho).
Lidé nemají rádi násilí
Nabízí se otázka, proč to všechno - proč je potřeba otupět nebo alespoň nevidět realitu? Existuje množství psychologických i sociologických výzkumů, které potvrzují, že lidé obecně (jsou-li psychicky zdraví) neradi páchají a vnímají násilí a zabíjení. Dokonce i výzkumy týkající se třeba fungování holocaustu ukazují, že se na tomto systému nepodíleli samí psychopati, ale zcela zdraví a slušní občané, kterým umožnila participovat na vražedném systému řada mechanismů. Např. v rámci celého kolosu docházelo k pečlivé dělbě práce, k rutinizaci činností, fungovala tam silná autorita a jedna z nejdůležitější věcí bylo to, že byla potlačena individualita obětí (např. pomocí číslování, holení vlasů apod.).
Z rozhovorů s pracovníky na jatkách vyplývá, že i oni se se svou pozicí vyrovnávají velmi podobnými mechanismy.
3 hlavní ospravedlnění karnismu
Melanie Joy popisuje tři hlavní přesvědčení, na nichž tato ideologie stojí, a souhrnně je označuje jako 3N. Jde o přesvědčení, že konzumace masa je Normální, Naturální (tedy přirozená) a Nezbytná.
Autorka poukazuje na to, že stejná trojice přesvědčení podporovala otroctví Afričanů i nižší status žen. Teprve, když tyto systémy nadřazenosti padly a přestaly být všeobecně sdílené, vyšlo najevo, jak byla tato přesvědčení absurdní. Totéž autorka očekává ve vztahu ke konzumaci masa.
Tato přesvědčení jsou v nás natolik zakořeněná, že o nich již vůbec nemusíme přemýšlet. Přemýšlí v podstatě za nás (jsou to obdobná kognitivní schémata jako ta, která nám pomáhají rozlišovat na zvířata jedlá a nejedlá). Tato tři N pomáhají odstranit morální pochybnosti konzumace masa, protože toto jednání zdánlivě ospravedlňují.
1) Konzumace masa je normální
Když se určitá ideologie stane všeobecně uznávanou, přetvoří se její principy v sociální normy - tedy jednání, které je společností nejenom akceptované, ale také žádané. Tyto normy udržují stálost stávajícího systému a někdy bývá těžké se jim postavit.
Pocit normálnosti vytváří všudypřítomnost masa a obtížnost zvolit si jinou alternativu - v naší společnosti je mnohem snazší maso jíst než nejíst, protože je mnohem dostupnější. Mnoho restaurací např. vůbec nenabízí veganské varianty jídel, takže člověk, který se rozhodl jíst jinak, je z běžného kolektivu poněkud vyloučen.
Dalším aspektem je to, že vegani a vegetariáni musí žít ve světě, kde je jejich přesvědčení neustále podrobováno kritice a zkouškám. Je proto snazší se o rezistenci nepokoušet a zůstat masojedem. Masojedi své postoje vysvětlovat nemusí, protože jsou brané jako něco samozřejmého a ideologicky nezatíženého.
Skutečnost, že je něco společnosti široce přítomno, však automaticky neznamená, že je to správné.
2) Konzumace masa je přirozená
Většina lidí věří, že konzumace masa je přirozená a tudíž správná, protože lidé lovili a jedli ostatní zvířata po miliony let.
Podíváme-li se na další charakteristiky lidského rodu, tak zjistíme, že třeba války, vraždy, znásilňování nebo kanibalismus jsou skoro tak staré jako konzumace masa. Přesto výskyt těchto jevů v naší historii nevyužíváme k ospravedlnění tohoto jednání v současné společnosti. Stejně jako u jiného násilného jednání je třeba, abychom rozlišovali mezi tím, co je přirozené a co je žádoucí. Nelze tyto dva pojmy zaměňovat.
3) Konzumace masa je nutná
Poslední z trojice ideologického ospravedlnění je nezbytnost konzumace masa. Toto přesvědčení je asi nejsilnější legitimizací, protože pakliže je jedení masa nutností, pak je odmítnutí ideologie karnismu sebevraždou. Ačkoliv je současný vědecký konsensus takový, že maso pro lidské zdraví potřeba není (odkaz), tento mýtus ve společnosti přetrvává - snad kvůli podvědomé leč silné snaze karnismus obhajovat.
Mezi nejpopulárnější přesvědčení patří tzv. proteinový mýtus a první otázka, kterou musí vegani karnistům zodpovídat, je odkud berou bílkoviny. Tato otázka je tak častá, že mezi vegany koluje na toto téma množství vtipů. Moderní lékařské poznatky však jasně deklarují, že rostlinné zdroje dokážou poskytnout srovnatelnou kvalitu bílkovin a řada vrcholových sportovců veganů je toho důkazem.
K nezbytnosti se váže též přesvědčení, že pokud nebudeme jíst maso, svět bude zavalen prasaty, kuřaty a krávami. Kdo by reguloval jejich přemnožení? Toto přesvědčení pramení z neuvědomění si skutečnosti, že reprodukci těchto zvířat má ve své moci člověk, který tak může velmi pružně reagovat na poptávku ze strany společnosti.
K tomuto tématu se váže i představa, že v případě nějaké veganské revoluce by zde nebyl dostatek místa k pěstování všech těch rostlin. Ve skutečnosti hospodářská zvířata těch rostlin spotřebují během svého života několikanásobně více. Veganství je proto naopak prostorově mnohem méně náročné.
Výjimky v zákoně aneb ideologie v praxi
Při analýze určité ideologie je zajímavé pozorovat, jak moc je propojená se stávajícím systémem.
Když se podíváme, kdo a jak se v naší společnosti oficiálně zabývá ochranou zvířat, zjistíte, že jde o orgány ministerstva zemědělství a že často spíše než zvířata ochraňují farmáře a status quo. Známá je pak věc, že kdo definuje problém, ovládá diskuzi.
Také proto je např. v zákoně na ochranu zvířat tolik výjimek týkajících se tzv. hospodářských zvířat a úkonů, které by v jiném kontextu byly považováno za týrání zvířat. V živočišné produkci je naprosto v pořádku kastrovat bez umrtvení, upalovat zobáky nebo uřezávat zuby. Rovněž je v pořádku předčasný odstav mláďat (v mléčném průmyslu běžně v den porodu) nebo usmrcování zcela zdravých a mladých zvířat (většina zvířat končí na jatkách před dovršením dospělosti).
Proč je dobré se zabývat karnismem?
Pojmenování ideologie je velmi významným krokem k pochopení jejího fungování a také k její kritice. Když se budeme inspirovat třeba feminismem, tak k opravdovému posunu ve společenském vnímání požadavku tohoto hnutí došlo až tehdy, kdy došlo ke zviditelnění patriarchátu jakožto ideologického systému. Ačkoliv se zdálo, že je patriarchát něčím naprosto přirozeným a bezproblémovým, analýza této ideologie přispěla k odhalení mnoha mýtů a zkreslených přesvědčení, na kterých tento systém staví.
Je třeba mít vždy na pamětí, že ne vše, co je standardní, co se dělá dlouho a zdá se nezbytné, je ve skutečnosti správné.
Nahoru
Na základě knihy Melanie Joy "Why we love dogs, eat pigs and wear cows" sepsala Tereza Vandrovcová